Nový tvar u nás nevzniká u výkresu s pravítkem. Nevzniká pod tlakem ani na povel, ale ve chvílích ticha.

Když jsem sama a okolní svět na chvíli ustoupí do pozadí, mám prostor pro své vnímání. To, které vidí tvary tam, kde jiní třeba jen dlaždice.
V náhodných liniích, stínech nebo gestech se objeví náznak, křivka co má energii, charakter, směr.
Já ji jen zachytím. Jedním tahem, bez přemýšlení.

Někdy to přijde zcela samo: sednu, udělám linku, vstanu a jdu zas pryč.. vím, že to bylo ono.

Jindy to nejde vůbec. Když se snažím moc, tvar se stáhne. Když mám plnou hlavu, zavře se. Mám třeba skvělý sedák a krásnou područku, ale opěra vzniknout odmítá. Netlačím na ni, vím, že charakter se nedá vynutit.

Nábytek, který vzniká tímto způsobem, není vymyšlený. Je to znovu objevený tvar, který se ozval, že chce ven, jen jsem mu pomohla najít cestu.

Každý kus má svůj vlastní rytmus, svůj vlastní příběh a svůj vlastní hlas, a já jsem tu proto abych ho slyšela.

Lenka