Nový tvar u nás nevzniká u výkresu s pravítkem. Nevzniká pod tlakem ani na povel, ale ve chvílích ticha.

Když jsem sama, v klidu a okolní svět na chvíli ustoupí do pozadí, mám prostor pro své vnímání. To, které vidí tvary tam, kde jiní třeba jen dlaždice.
V náhodných liniích, stínech nebo gestech se objeví náznak – křivka co má energii, charakter, směr.
Já ji jen zachytím. Jedním tahem, bez přemýšlení.

Někdy to přijde zcela samo: sednu, udělám linku, vstanu a jdu zas pryč.. vím, že to bylo ono.

Jindy to nejde vůbec. Když se snažím moc, tvar se stáhne. Když mám plnou hlavu, zavře se. Mám třeba skvělý sedák a krásnou područku, ale opěra vzniknout odmítá. Netlačím na ni – vím, že charakter se nedá vynutit.

Nábytek, který vzniká tímto způsobem, není vymyšlený. Je objevený. Je to tvar, který se ozval, že chce ven – jen jsem mu pomohla najít cestu.

Každý kus má svůj vlastní rytmus, svůj vlastní příběh a svůj vlastní hlas, a já jsem tu proto abych ho slyšela.

Lenka